Solo cestování nespadlo z nebe. Ani u mě.

Jestli si myslíte, že se člověk narodí s tím, že chce cestovat sám, tak to se asi stane tak jednomu ze sta. I já jsem musela jednou vystoupit ze své komfortní zóny. Vždycky mě zajímala nová místa, chtěla jsem vidět úplně všechno. Hlavně příroda, města ani tak ne, A to mi zůstalo do dneška. Přece jen jsem zemské znamení, tak nějaký základ jsem do vínku asi dostala. Nenarodila jsem se ve městě, ale na vesnici, takže lesy a louky byly moje celé dětské hřiště. (Pořád lezu dobře po stromech, hlavně když jsou v koruně ty nejhezčí třešně a nevynechám jedinej bunkr, abych ho alespoň neobešla do kolečka:)

Od mala jsem chtěla vidět Ameriku, Grand Canyon byl můj sen už na střední. Mimochodem tam jsem se do dneška nepodívala, tak vás i mě ten příběh ještě čeká.

Občas jsem vyrazila někam k moři po Evropě. Vždycky s přítelem nebo kámoškou. Ale nějak mě to nenaplňovalo. A pak přišla kamarádka s tím, že Karibik a že je to za celkem rozumné peníze. Tak proč ne žejo? Takhle jsme navštívili Dominikánskou republiku a Mexiko. A tam už jsem se cítila o něco líp. Nádherná příroda, moře, palmy, teplo, nová místa s historií, nádherná a zajímavá místa. A pak jeden rok jsme zase takhle v srpnu plánovaly a najednou kamarádka nemohla jet...

A já stála před rozhodnutím celé to zrušit. Jenže už jsem se těšila, už jsem věděla, jak moc chci zase někam vyrazit. Chvíli mi trvalo než jsem sebrala odvahu. Přece jen jsem introvert. Vždycky všechno okecala kámoška nebo přítel. Já jsem se styděla si říct i o cukr do kafe:) Obecně se nových věcí děsím, ale i díky tomuhle kroku jsem se přestala bát.

Takže jsem opustila svoji komfortní zónu a řekla jsem si, že to přece zvládnu, protože prostě chci.

Abych byla trochu v bezpečí, tak jsem zvolila lokalitu, kde jsem už byla. Abych se necítila úplně ztracená a nebylo toho na poprvé trochu moc. Zaběhla jsem do cestovky poptala zájezd do Dominikánské na stejné místo, kde jsme byly před 2 lety a moc se nám tam líbilo. A samozřejmě s cestovkou. Zase nejsem tak velký střelec, abych cestovala sama a jen s batohem. Přece jen jsem holka. A ani dneska bych tu odvahu nenašla. Ne ze strachu z neznámého, ale ze strachu o vlastní bezpečí.

Po pár dnech jsem zjistila, jak je uklidňující nemuset řešit, co budu dělat a co chce dělat ten druhý. Nechce se mi na snídani? Tak počkám a třeba se mi za půl hodinky chtít bude. Dokázala jsem hodiny jen koukat na vlny a nic nedělat. A tak moc mi to dobilo baterky, že už jsem se toho nechtěla vzdát.

A tak začalo moje solo cestování:)