Výsledky hledání

Taky to každé jaro cítíte? Ráno vás budí světlo, zpívají ptáci a vám se nechce z postele, i když jste spali 8 hodin. Jarní únava! Je to ona! Hele a fakt to existuje? Není to jen výmluva pro ty lenivý jedince? Vždyť je venku už světlo, žádná tma. To přece není možný. Jenže ono to možný je. Jsem úplně bez energie, všechno stojí hroznou námahu, vlastně bych pořád spala, ale musím nějak fungovat. A pak ještě přijde změna času na letní a jsem úplně rozhozená. Kde se bere jarní únava Jak fungujeme v zimě? Do práce chodím za tmy. Jasně ranní východ slunce nad Prahou je z 18, patra v práci krásně vidět, ale je to jak když jdu na ranní ve 4 ráno. Mimochodem chodím na osmou:) Zabalím se do teplé péřovky, nasadím čepici, kterou nosím, kdykoliv je míň než 10 stupňů, vezmu teplý botičky a snažím se nějak tu cestu přežít. Vždycky závidím lidem, co parkují v garáži, vytopí si autíčko, suchou nohou dojedou do práce do garáží a skoro nepotřebují bundu. No mě by se nevyplatilo to auto ani startovat, protože to mám fakt kousek. Ale ziminka mi cestou teda je. Ne že ne:) A cestou z práce je to jak přes kopírák. Tma, zima . Míň se hýbeme, jíme energeticky bohatší jídlo, abychom se zahřáli. V zimních měsících se naše aktivita výrazně snižuje. Jednak je venku zima, ale taky jsou dny mnohem kratší a sluníčka a světla je míň. Na čerstvém vzduchu trávíme v zimě mnohem méně času, což může mít negativní dopad na naše celkové zdraví a pohodu. Kdo by chtěl pořád mrznout venku, když je lepší se zachumlat do teplý deky? :) Tělo si přes zimu zvykne na méně aktivní režim a to způsobí pokles kondice a vytrvalosti. Takže kondičku máme horší než v létě. Tento pokles je úplně přirozený a odehrává se v důsledku změny našich každodenních návyků a životního stylu. Prostě víc spíme, jsem víc doma než venku a jedeme v lehce pomalejším tempu, pokud si to dovolíme. Přestože se snažíme udržet si energii pomocí teplých jídel a kalorických potravin, s tepelně zpracovanou stravou příjímáme také mnohem méně vitamínů. Speciálně vitamíny C a D (to je ten sluníčkový) hrají klíčovou roli v našem imunitním systému. V zimě, kdy je slunce méně, se také snižuje naše schopnost syntetizovat vitamin D, což může vést k dalšímu oslabení imunity. No a pak je tu světlo . Ráno nás budí slunce, ale v zimních měsících je sluneční svit často slabý a krátký. Chodíme do práce i z práce za světla (teda pokud se tam nezaseknu:), což znamená, že naše tělo nemá dostatek přirozeného světla pro regulaci našich biologických hodin. Dny se prodlužují a s přibývajícím světlem se snižuje tvorba melatoninu (spánkového hormonu), což ovlivňuje to, jak dobře se vyspíme. Tělo si na to musí chvíli zvykat, a tak je normální, že se cítíme unavený, občas naladový a k celkovému poklesu energie. A z části si to děláme sami. Dávat si novoroční předsevzetí v době, kdy je biologicky tělo ještě v úsporném režimu? Snažíme se s novým rokem začít něco dělat líp, přestat dělat něco co nám úplně neprospívá. Nový začátek, nové projekty, nové cíle. A to stojí ale sakra spoustu energie, protože je to o pevné vůli, o tom nevzdat to a dotáhnout to. A tohle všechno, když má tělo ještě zimní spánek. A pak se ptáte, kde je ta energie? A tím nechci nikoho odradit od novoročních předsevzetí. Jen je potřeba si na sebe neklást příliš mnoho. Já si předsevzetí nedávám. Pokud někde citím prostor pro změnu, tak si vybírám třeba narozeniny. Datumově skoro léto a když svítí sluníčko, jde všechno líp přece. A když jsme u toho zimního spánku. Dřív bylo období zimy odpočinkové. Na poli se nepracovalo, orat a sázet se začalo až na jaře. Ani ta tráva v zimě neroste, takže není seno. A když se podíváte teď? Jedeme skoro ve stejném rytmu celoročně. Stejný nápor stresu, stejné životní tempo. A kde je ten odpočinek? A co teda s tou jarní únavou? S jarem všechno kolem začíná kvést, sluníčko nás táhne víc ven, chtěli bychom toho spoustu podnikat. Po zimě mám vždycky dojem, že mi ujel vlak. Kouknu na kolo, vzpomenu si, kolikrát že jsem ho loni vytáhla. Kouknu na zahradu, kolik je tam už teď práce, chtěla bych se jít proběhnout, projít, jet na výlet, jet na hory. A ono to nějak úplně nejde. Tak co s tím? Ve svahilštině na to existuje skvělá rada. “Pole, pole.” Pomalu, pomalu. Chce to nespěchat. Nechat tělo ať si zvykne na nový režim. Snažím se být víc venku na čerstvém vzduchu. I když se mi zrovna ven jít nechce. Je to takový pocit, že je hezky, otevřu balkonové dveře, cítím ten svěží jarní vzduch, ale nějak na to nemám sílu se obléct a nazout boty. Nakonec se ukecám a nakonec jsem ráda, že jsem se ukecala a šla. Je to většinou lepší než další kafe a nakopne to mnohem víc:) Snažím se natahovat energii ze sluníčka. Aspoň na chvíli sundám sluneční brýle, zavřu oči a jen stojím a nechám sluneční paprsky, aby mě hřáli na tváři. Malý tip: Zkuste ráno jít do práce bez slunečních brýlí. Slunce ještě není tak silné, ale líp se tělo naladí na změnu počasí:) Snažím se jíst víc ovoce a zeleniny.  v zimě do sebe dostat okurku a rajčata je pro mě nadlidský výkon. Na jaře to ještě není o moc lepší. Začínám většinou spíš větším příjmem ovoce. Co se týká vitamínů, celoročně beru základní doplňky výživy a v zimě navyšuju dávku vitamínu D . Na jaře ho zase lehce omezím. Snažím se víc hýbat venku . Několikrát týdně mám lekce Bodypumpu ve fitku celoročně. Takže moje kondička zase tak moc nestrádá. Chodím občas běhat i v zimě. Na hory jezdím taky i v zimě. Ale na jaře se snažím přidat toho pohybu venku na čerstvém vzduchu. Chodím častěji na procházky, běhat, jezdím častěji do přírody a už mi tak nemrznou ručičky:) Bez kvalitního spánku se to neobejde. Když se pořádně nevyspím, jsem protivná. Je to stejný jako když mám hlad:) Na jaře už mě budí sluníčko a světlo a tak někdy prostě dospávám o víkendu. Dám si odpoledne lehký výběh venku, najím se a dám si šlofíčka:) Musím říct, že to dost pomáhá. A nejdůležitější je POLE, POLE. Nespěchat, moc na sebe netlačit a poslouchat svoje tělo. Ne vždycky je potřeba jet na 100 % a na jaře to platí dvojnásob. Všimli jste si, že většina odstavců výše začíná "Snažím se.."? A vo tom to je. Ne vždycky to vyjde. Někdy se mi fakt nechce a nejdu nikam a zalezu do té deky:) TAKEAWAYS: Jarní únava je normální reakce těla. Čerstvý vzduch a sluníčko je základ. Víc vitamínů a zeleniny nastartuje imunitu. Pohyb venku často pomůže víc než další kafe. Je dobrý se na to vyspat:) Někdy je lepší zpomalit než se snažit „nakopnout“.

Znáte ten pocit, když máte v hlavě kolotoč myšlenek , divnej tlak a hlava se vám může rozskočit. Nic akutního, prostě jen dlouhodobý stálý tlak. Lehký ale trvalý. Pak vím, že je čas. Je čas vyrazit ven z Prahy. Někam do lesa. Brzy ráno. Většinou ráno skoro nikoho nepotkávám. Slunce se jen lehce prodírá mezi stromy. Ranní mlhavý opar dává celé scenérii kouzelný nádech. Slyšíte taky to ticho ? Říká se, že život v Praze je hektický . Podle mně slabé slovo. Každý někam spěchá, dobíhá tramvaj, i když za 2 minuty jede další, spousta lidí všude, nekonečně vjemů během jednoho dne. A do toho já snažící se stihnout všechno, co jsem si na sebe vymyslela a že toho nebývá málo. Prostě každodenní realita, kterou znáte i vy. Jsme pořád v pohybu, mozek jede na plné obrátky a říká se tomu normální život. Jsou dny, kdy mám pocit, že se mi v hlavě točí úplně všechno najednou. Práce, povinnosti, plány, věci, které jsem nestihla, a věci, které bych měla udělat zítra. A když nevidím světlo na konci tunelu, vím, že potřebuju jít ven. Aspoň jeden den s jediným plánem. A tím je připravená trasa túry někde v horách ! Ne proto, že bych byla nějaký extrémní horal. Ale protože tam se mi vždycky stane jedna věc – hlava se začne pomalu uklidňovat. Nejradši jezdím do Krkonoš, protože jsou mi nejbližší. Pocházím z Podkrkonoší a do Krkonoš jsme jezdili hodně často, když jsem byla malá. Druhou oblíbenou destinací je Šumava. Oblíbila jsem si ji pro mírnější výstupy, ale za to více lesů. Je taková zelenější oproti Krkonoším. Třetím místem, které je mi blízké jsou Brdy. Brdy jsou kousek od Prahy a tím pádem ideální na jednodenní výlet. Pro plánování trasy používám aplikaci Adventurer, Placehunter nebo Úžasná místa. Délku trasy držím pod 30 km, protože vím, že to v pohodě ujdu, stihnu se vrátit do setmění a když změním trasu mám tam ještě lehkou časovou rezervu. Nedržím se striktně vybrané trasy. Vybírám si klidnější cesty a tak často držím jen směr, ale najednou mám trasu o 5 km delší, protože jsem nechtěla jít podél silnice. A i o tom to je, prostě jít cestou, na které cítím klid, abych si to užila co nejvíc. Když jdu do kopce, stejně nemám moc prostor přemýšlet nad každou drobností. Souředím se na dech, na všechny ty kameny a kořeny pod nohama, na to, že mě čeká ještě pár metrů nahoru. A najednou všechno ostatní trochu ztratí na důležitosti. Problémy, které vypadaly obrovské, najednou nejsou tak dramatické. Věci, které jsem řešila pořád dokola, se nějak zastaví. Hory mají zvláštní schopnost dát věcem jinou perspektivu. Když se prostě jen zastavíte, na místě, na které dopadají sluneční paprsky, rozhlédnete se a vidíte jen ty kopce, stromy, další stezky a nic jiného. Slyšíte jen zpívat ptáky, šumět listí ve větru a jinak jen ticho. Tak krásně to uklidňuje. Najednou jsem tu jen já a nic kolem. A když se najednou vrátí ty nevyřešené otázky, často zjistím, že vlastně nepotřebuju žádný velký řešení. Stačí se jen dívat kolem sebe. A to mi v tu chvíli stačí. Někde mezi nahozením batohu na záda a výhledy na tu přírodu, která tu je a bude, ať se kolem děje cokoliv, se stane to, proč jsem vyrazila – klid . Ne vždycky úplně. Ne vždycky hned. Ale vždycky je mi aspoň o kus líp než, když jsem ráno obula boty. A právě proto se vracím na hory a do přírody tak často. Kvůli tomu pocitu, kdy se věci najednou zjednoduší. Kdy zjistím, že většina problémů není tak velká, jak se zdála v pondělí ráno u počítače. TAKEAWAYS: Někdy nejlepší způsob, jak si srovnat hlavu, je prostě vyrazit ven. Pohyb na čerstvém vzduch dokáže víc než hodiny přemýšlení doma. Hory dávají věcem jinou perspektivu. Je jedno kam, hlavně do přírody.

I když to teď tak může vypadat, dřív jsem nebrala sport jako jasnou část svého života. Spíš naopak. Vždycky jsem byla ta, co zvládla sbaštit půl husy s šesti knedlíkama a nikde to nebylo vidět. Bez denního přídělu čokolády jsem si to nedokázala představit. Což teda trvá do dneška:) A vůbec jsem nemusela řešit, co jím, kdy jím. Takže motivace se nějak víc hýbat byla minimální. Nicméně jsem vyrůstala na vesnici a vždycky po škole se hodila aktovka do rohu a vypadlo se ven. Do lesa lézt po stromech, hrát na schovku v lese, pamatuju si na domečky z větviček a kůry, které jsme stavěli kdoví pro koho. Určitě jsem se nenudila a hlavně jsem byla na čerstvém vzduchu a pořád někde. Jasně, že jsem nebyla úplně gaučový povaleč, ale taky jsem ke sportu neměla žádný vztah. Ale to se změnilo, když mi bylo 37. Šla jsem tenkrát zkusit Les Mills Bodypump a neměla jsem tušení, jak moc mi to změní život. Bodypump jsem si zamilovala od první lekce. Najednou jsem chodila třikrát týdne a ani jsem si toho nevšimla. Ve fitku jsem předtím párkrát byla tak jsem tak trochu věděla, jak cvičit. Ale najednou tam padaly názvy jako deadlift, squat a lunge. Necítila jsem se v těch pojmech a natož pohybech úplně jistá a tím, že dělám vždycky všechno na 100 % a perfektně, tentokrát se mi to vyplatilo. Vzala jsem si osobního trenéra a všechny ty pohyby jsme trénovali, abych si nějak nesmyslně neublížila. Tohle mimochodem doporučuju každému, kdo chodí na skupinové lekce. Cítila jsem se jistější, mohla jsem si lekci víc užít. Pamatuju si, že jsem šla i na lekci na Štědrý den dopoledne:) Po zhruba dvou letech jsem si krásně vyrýsovala postavu, vyměnila velikost XS za S a u košil a triček si dokonce kupuju velikost M. Ale i přes větší konfekční velikost vypadám vlastně líp než předtím. A to včetně těch 5 kg, které jsem nabrala:) Tenkrát to bylo o tom, jak vypadám a byla jsem spokojená. Což mi připomíná, proč jsem vlastně do toho fitka úplně poprvé šla. Za vším hledej chlapa:) Bodypump mě prostě bavil. A pak přišla otázka, jestli nechci dělat instruktora . Jakože se mám postavit před těch 30 lidí s mikrofonem? Že na mě těch 30 lidí bude celou hodinu koukat? Já, která měla problém i s normální prezentací ještě na vysoké? No tak to určitě! A pak jsem si řekla, že bych měla občas překročit svůj stín, abych se mohla posunout. A tak jsem najednou čekala v Karlíně na svůj první teamteach (rozuměj vedu jen část lekce pod přísným dozorem zkušenějšího instruktora), tepovku na maximu, knedlík v krku, přecházela jsem před sálem jak tygr v kleci a dokonce počítala lidi, kteří přícházeli. U čísla 28 jsem přestala počítat, protože mi bylo jasné, jak těžký to bude:) A přežila jsem! Jasně, že jsem udělala spoustu chyb, jasně že jsem jela několikrát mimo hudbu, jasně že jsem zapomněla choreografii. Ale víte co? Zvládla jsem to! A dneska? Už to nedělám pro to, jak vypadám . Po 7 letech jsem se naučila, že bez odpočinku a regenerace to prostě nejde. Tělo to chvíli vydrží ale ne furt. Na začátku jsem zvládla 8 Bodypumpů týdně a ani jsem nemrkla. Dneska mám tak 3 nebo 4. Kombinuju to s kardiem, chodím na Bodybalance, což mi mimochodem krásně vyčistí hlavu a uklidní mysl, i když původní zaměr bylo protažení. Chodím plavat, běhám, jezdím na kole. Kombinuju různé druhy aktivit . Protože jenom jeden druh sportu je vždycky riziko. Riziko zranění, riziko vyhoření. K silovému tréninku je vždycky dobré přidat nějaké to kardio, nějaký core a nějaký typ strečinku. A nezapomínat i na mentální trénink . Mindfulness je dnes docela moderní slovo a je dobře na takové aktivity nezapomínat. Vybalancovat to tak, abyste se ve svém těle cítili dobře a v hlavě měli aspoň trochu klid. Nikdy není pozdě začít. Ale čím dřív začnete, tím líp to půjde. A že se vám někdy nechce? Taky mám takový dny. Máme je všichni. Jako instruktor si to ale nemůžu dovolit a tak se prostě zvednu, sbalím a jdu. A vím, že tam na mě čeká část klientů, kteří sváděli stejný boj jako já:) TAKEAWAYS: Začít se hýbat můžete kdykoli. Nikdy není pozdě. Vemte si trenéra, když nemáte základy. Není to o tom, jak vypadáte, ale jak se cítíte. Kombinujte různé druhy pohybu. Nezapomínejte na mindfulness. Každému se někdy nechce. Není to selhání.

V ideálním světě bych měla nekonečně mnoho času, abych stihla všechno, co bych chtěla dělat. A že toho není málo:) Většinou se musím brzdit a vždycky si říct: "Simi ,a budeš to vůbec stíhat?" No jasně, že spoustu aktivit prostě vyhodnotím, že mi nepřinesou úplně to, co chci a musím je oželet. Anebo se k nim vrátím později. Všechno bych nejradši chtěla hned a naštěstí mám blízko člověka, který mě občas dá přes prsty slovy: " A zase to bude ve stresu co?":) Doporučuju ve svým okolí někoho takovýho mít, někoho, kdo vás občas vrátí zpátky na zem pro vaše dobro. Přece jen od 9 do 5 mám normální zaměstnání, který není zrovna oáza klidu po většinu času. A proto potřebuju vedle toho zbytek času trávit tak, aby mi to dobilo baterky, srovnalo hlavu a trochu zregenerovalo tělo. A teď teda nemluvím o lekcích ve fitku, protože tam moc nezregeneruju:) Ale za to si vyčistím hlavu! Hodně dlouho jsem vůbec neřešila jako moc odpočívám, jak moc cvičím, v jakým jedu vlastně tempu. Nebyl problém odjet 8 lekcí Bodypumpu týdně, do toho chodit normálně do práce a zvládat každodenní stresík. Jakože všichni máme nějaký ty rozsvícený žlutý kontrolky v autě, kapající baterii v koupelně, zapomenutý klíče a tak. A vlastně mi to připadalo úplně v pohodě. Chvíli. Jenže jsem jaksi zapomněla odpočívat a tělo se ozvalo samo. Najednou přetížený předloktí, pak rameno. Teď mám tak 3 - 4 lekce týdně maximálně a je to fajn. Ale taky odpočívám! Došlo mi, že v tom fofru si nějak neuvědomuju, že život je taky o něčem jiným. Teď mám pár opěrných bodů, kterých se snažím držet. Tři životní pilíře První je práce . Jasně tam je potřeba dojít, aby bylo na ten zbytek. Je to něco, co mi dává stabilitu a pevnou půdu pod nohama. A to já potřebuju hodně:) Druhý je pohyb . Nejen lekce ve fitku, který jsou pro mě extrémně důležitý, ale i úplně obyčejný pohyb. Včetně chození po horách, po lese, kdekoli v přírodě. Moje hlava tohle oceňuje, protože nemá čas přemýšlet o všech nesmyslech a nereálých scénářích, co kdyby a co jsem dneska zvrtala. Třetí je cestování. Tohle mi dělá fakt radost a vůbec na tom nešetřím. Vidět nový místa je pro mě děsně naplňující. Když dlouho nikam nevyrážím, mám najednou pocit, že mi něco chybí. A jak se to celý skládá dohromady během týdne? Lekce ve fitku mám ráno před prací nebo večer. Jednou týdně se snažím nacpat do programu nějakou tu jógu. To mi moc nejde, protože se v tom necítím úplně komfortně ale vím, že to prostě potřebuju jako kompenzaci k Bodypumpu. Výlety si plánuju na víkend. Podle počasí. Snažím se aspoň jednou měsíčně na víkend vyrazit někam na hory nebo do přírody. Ne každej víkend to jde. Tady se musí jet za maminou, tady je kvartální školení. Znáte to:) Do toho je potřeba zajít na kosmetiku, ke kadeřnici. Takže ve finále mám tak jeden večer v týdnu chillovej na Netflix (zrovna běží Brigertonovi!). Ale takovej večer strávit na kosmetice je ale taky chill a hezkej self-care. Hodně plánuju, mám pak pocit, že mě jen tak něco nezaskočí:) Jo a pak jsem překvapená, když je něco jinak a chvíli mi trvá než přehodím výhybku. Občas nestíhám, občas se mi děsně nechce. A občas je dobrý se na všechny plány vykašlat a pustit si ten Netflix:) TAKEAWAYS: Život není jen o práci Pohyb je klíč k pohodě Plánuj si čas jen pro sebe Poslouchej svoje tělo Každý má svoje tempo

Jestli čekáte nějaký velký moudra, tak budete asi trochu zklamaný:) Bude to o mém pohledu na to, jak si myslím, že můžu ten svůj jediný život prožít co nejlíp . A taky si můžu za pár let myslet něco úplně jinýho:) Není to univerzální návod. Každý to máme trochu jinak. Každý máme jiný podmínky, jiný finanční zajištění, jinou podporu okolí. Záměrně nepíšu odvahu a odhodlání , protože to máme všichni. Stačí se jen nebát. A už vůbec to nemusí být dokonalý. Tohle je něco, co se učím i já a furt mi to nejde:) Jako u všeho si z toho vezměte to, co je vám blízké a dává to smysl právě vám. Cílem není vám říkat, jak máte žít. Toho máte plnej Instagram. Ale ukázat vám, co funguje mě a třeba se v tom někde taky najdete. Snažím se najít rovnováhu mezi tím, co mi dělá radost, co mi přináší klid, co je dobré pro mé tělo i duši a všemi každodenními povinnostmi včetně práce. Protože ta dovolená se sama nezaplatí žejo:) Mám tendence jít do všeho na 100 % a časem jsem zjistila, že to prostě nejde. Aspoň ne všechno najednou. Zase ten balanc:) Není to o tom, se honit za tím být nejlepší úplně ve všem (pro mě taky dost challenge). Ale najít si něco, co mě baví a tomu dát maximum, aby to bylo fajn pro moje tělo, hlavu a hlavně si to užívat. Prostě způsob života, ve kterým je mi prostě dobře. A přesně o tomhle by měl být tenhle blog. Není to o kufru, ani o růžové. Možná trochu růžové najdete:) Ale tom, že abych si mohla ten život užít, je dobrý sportovat, odpočívat, poznávat nové věci a rozumně jíst a to nejdůležitější, co tomu dává smysl je plnit si sny! A udržet to dlouhodobě. Sport je pro mě základ všeho. Možná i proto, že už mi není dvacet. A vlastně ani třicet.A není to jen o vzhledu. I když… možná trochu. Nebo někdy i víc 🙂 Hlavně je to o tom, že chci co nejdýl fungovat normálně. Bez bolavých zad, kolen a všech těch věcí, které člověk začne řešit až ve chvíli, kdy už je nechce řešit vůbec. Bez pořádného benzínu nejede ani to nejlepší auto.A stejně tak nejde sportovat ani fungovat bez kvalitní výživy. A bez odpočinku, protože tělo i hlava potřebují čas regenerovat. A nakonec mě to stejně vždycky vrátí zpátky k tomu nejdůležitějšímu — k rovnováze. A možná i právě proto mám ráda cestování. Protože mě pokaždé vrátí sama k sobě. Připomene mi, že život není jen výkon, povinnosti a plánování. Ale i radost, zvědavost a schopnost zpomalit. Pohyb mi dává sílu. Cestování mi dává perspektivu. A sny mi dávají směr. A když tohle všechno drží pohromadě, mám pocit, že žiju život, ve kterém je mi prostě dobře. Tenhle blog není o tom být dokonalá. Je o tom hledat rovnováhu. V pohybu, v hlavě, v tom, jak žiju každý den. O tom, jak se o sebe starat tak, aby mi bylo dobře nejen dnes, ale i za pár let. Bez extrémů. Bez tlaku. Jen trochu víc vědomě. A možná proto mám pořád po ruce sny. A občas i ten růžovej kufr. TAKEAWAYS: Pohyb je pro mě základ Odpočinek je pro mě nutnost Cestování je pro mě inspirace A to všechno se vejde do jednoho růžovýho kufru:)

Jestli si myslíte, že se člověk narodí s tím, že chce cestovat sám, tak to se asi stane tak jednomu ze sta. I já jsem musela jednou vystoupit ze své komfortní zóny . Vždycky mě zajímala nová místa, chtěla jsem vidět úplně všechno. Hlavně příroda, města ani tak ne, A to mi zůstalo do dneška. Přece jen jsem zemské znamení, tak nějaký základ jsem do vínku asi dostala. Nenarodila jsem se ve městě, ale na vesnici, takže lesy a louky byly moje celé dětské hřiště. (Pořád lezu dobře po stromech, hlavně když jsou v koruně ty nejhezčí třešně a nevynechám jedinej bunkr, abych ho alespoň neobešla do kolečka:) Od mala jsem chtěla vidět Ameriku, Grand Canyon byl můj sen už na střední. Mimochodem tam jsem se do dneška nepodívala, tak vás i mě ten příběh ještě čeká. Občas jsem vyrazila někam k moři po Evropě. Vždycky s přítelem nebo kámoškou. Ale nějak mě to nenaplňovalo. A pak přišla kamarádka s tím, že Karibik a že je to za celkem rozumné peníze. Tak proč ne žejo? Takhle jsme navštívili Dominikánskou republiku a Mexiko. A tam už jsem se cítila o něco líp. Nádherná příroda, moře, palmy, teplo, nová místa s historií, nádherná a zajímavá místa. A pak jeden rok jsme zase takhle v srpnu plánovaly a najednou kamarádka nemohla jet... A já stála před rozhodnutím celé to zrušit. Jenže už jsem se těšila, už jsem věděla, jak moc chci zase někam vyrazit. Chvíli mi trvalo než jsem sebrala odvahu. Přece jen jsem introvert. Vždycky všechno okecala kámoška nebo přítel. Já jsem se styděla si říct i o cukr do kafe:) Obecně se nových věcí děsím, ale i díky tomuhle kroku jsem se přestala bát. Takže jsem opustila svoji komfortní zónu a řekla jsem si, že to přece zvládnu, protože prostě chci. Abych byla trochu v bezpečí, tak jsem zvolila lokalitu, kde jsem už byla. Abych se necítila úplně ztracená a nebylo toho na poprvé trochu moc. Zaběhla jsem do cestovky poptala zájezd do Dominikánské na stejné místo, kde jsme byly před 2 lety a moc se nám tam líbilo. A samozřejmě s cestovkou. Zase nejsem tak velký střelec, abych cestovala sama a jen s batohem. Přece jen jsem holka. A ani dneska bych tu odvahu nenašla. Ne ze strachu z neznámého, ale ze strachu o vlastní bezpečí. Po pár dnech jsem zjistila, jak je uklidňující nemuset řešit, co budu dělat a co chce dělat ten druhý. Nechce se mi na snídani? Tak počkám a třeba se mi za půl hodinky chtít bude. Dokázala jsem hodiny jen koukat na vlny a nic nedělat. A tak moc mi to dobilo baterky, že už jsem se toho nechtěla vzdát. A tak začalo moje solo cestování:)

Byl rok 2021. A moje první solo dovolená . Kamarádka musela dofču zrušit a já už byla prostě nastavená na to, že se těším k moři, pod palmy, na drinky, na teplo. Měla jsme oblíbený resort v Dominkánské. Malý, příjemný, věděla jsem, že tam mě nic nepřekvapí. Víte, jak ztracený se cítíte, když přijedete do resortu: dva dny strávíte hledáním restaurace, kde jste si udělali rezervaci na večeři, třikrát zabloudíte, nakonec se v zoufalství zeptáte personálu, který jde zrovna kolem, pak zase hledáte vlastní pokoj (jasně to prosseco tomu moc nepomohlo:)) a jste hrdí na to, že už aspoň někam trefíte. Tady jsem věděla aspoň trochu, do čeho jdu. Cesta letadlem je pro mě v pohodě. Těším se, že se konečně vyspím, přečtu další kus knížky, mrknu na stažený filmy na Netflixu. Tam je to pro mě relax. Samozřejmě lehký nervíky na přestupu. Najdu tu gate? Co když ji nenajdu? Co když to nestihnu? Co když ... Co může let trochu zkomplikovat je mezipřistání. Zvlášť když vás nechají po desetihodinách letu vystoupit, projít opět všema kontrolama a čekáte zase na boarding na gatu. Rozespalí, ulepený, unavený. Nakonec letiště na Jamajce je fakt mrňavý, tak to nebyla žádná velká túra. A když k tomu potkáte lidi, kteří mají pochopení a nechají vás nastoupit do letadla první, protože chápou, že se cítíte jak vymačkaný pomeranč, tak se to snáší o něco líp. Když letíte v zimě do tropických zemí, je ta vysoká vlhkost a teplota vzduchu po přistání jako facka:) Ale pak si vzpomenete, že v Česku je určitě něco pod nulou a možná i nějakej ten sníh a rozjede se vám spokojený úsměv na tváři. Jako že mě zima nevadí, ale tohle je mnohem lepší. Koho zajímá hotel může číst dál a koho ne, klidně může tenhle odstavec přeskočit a přečíst si jen tip na konci článku. Mám ráda menší hotely, žádný obrovský ratejny, kde je na pláži hlava na hlavě. Na doporučení cestovky jsme tenkrát vybrali Viva Wyndham V Samana v severní části Dominikánské. Většinou se nelétá na letiště Samana, takže musíte přežít čtyřhodinový transfer z Punta Cana, ale musím říct, že to za to stojí. Moc Čechů tam nepotkáte a oblast Las Terrenas je prostě super. Hotel má jen dvě patra a celkem 285 pokojů. A ještě je Adults Only a All Inclusive . Tenhle filtr časem fakt oceníte. Hlavně ten první. Hlavní restaurace Le Marché je sice menší, ale s obrovským výběrem jídel. K tomu máte tři tématické restaurace. Vyzkoušela jsem všechny a můžu doporučit. Hned druhá důležitá věc je pláž. Vybírám si resorty, kde jsou palmy hned u pláže nebo ideálně přímo na pláži. Jen bacha teda na padající kokosy:) Tady jsou palmy na pláži a dělají krásný přirozený stín a nemusíte ležet pod deštníkem:) V lepším případě ulovíte postel na pláži, ale to si musíte sakra přivstat. Tahle část oceánu nebývá nejklidnější, tak se připravte na vlny, vlny a zase vlny. Fakt klidný moře jsem tam myslím nezažila. Je to resort, kam se opravdu ráda vracím. Výlety v Dominikánské si určitě zaslouží vlastní článek, tak příště:) TAKEAWAYS: Poprvé jeďte tam, kde už jste někdy byli. Dodá vám to trochu jistoty a pevné půdy pod nohama.