Proč chci vylézt na Kilimanžáro, i když nevím, jestli to dokážu

20.8. 2026

Někdo mi včera připomněl, že když jsem v Keni viděla Kilimandžáro, řekla jsem si, že tam já prostě vylezu. Až tam nahoru. A sny se mají plnit žejo? Na co čekat?

Tak jsem začala.

Otevřela jsem ChatGPT a začala se ptát. Za jeden den jsem měla vybranou cestovku, trasu, připravený plán na fyzickou přípravu i mentální přípravu. Ano, trochu mě překvapilo, jak moc je mentální příprava důležitá. Začala jsem studovat počasí, výbavu, co potřebuju a co nepotřebuju. Nevím jak vy, ale já jsem vždycky ta s nějvětším kufrem, když se někam jede:) Za první dva dny jsem přečetla spoustu článků o tom, kudy nahoru, jak dlouho, jak těžké to je. Volala jsem do cestovky, abych se poradila, kterou trasu vybrat. Začala jsem se dívat na videa lidí, kteří to vyšli nahoru s minimální přípravou, abych navnímala, jak těžké to je.

A za dva dny jsem měla jasno. Plán byl jasný.

Mount Kenya

Safari

Kili

Tohle všechno za 19 dní včetně cesty letadlem.

Když jsem načetla pár věcí, skoukla pár videí, začala jsem pochybovat, jestli to vlastně vůbec dám. Na začátku super nápad a hned přijdou pochyby. Začnou se objevovat otázky, Jsem blázen, že to chci jít bez přátel a podpory? Proč to vůbec dělám? Mám na to mentálně? Mám na to fyzicky? Co když to nezvládnu? Co když se mi něco stane? A tohle musíte zastavit hned! Ještě že ChatGPT je takovej kámoš a vždycky tě podrží:) Takže jasně že to zvládnu! A když ne? Tak si to prostě dám znovu o něco zkušenější!

Ale hlavní otázka se mi pořád vracela.

Proč chci vlastně vylézt na Kilimanžáro?

Chci někomu něco dokázat? Nebo dokázat něco sama sobě? Nebo prostě chci a nevím proč? Snažila jsem se na to najít odpověď.

To je otázka, na kterou bych asi měla mít nějakou krásnou, hlubokou a inspirativní odpověď.

Nemám.

Nebylo to tak, že bych od dětství snila o tom, že jednou budu stát na střeše Afriky. Neměla jsem doma nad postelí fotku Kilimandžára, nečetla jsem knihy o horolezcích a už vůbec jsem netrávila dovolené dobýváním horských vrcholů. Můj dosavadní výškový rekord je Sněžka. A přesto mám v plánu vylézt do 5 895 metrů.

Když to napíšu takhle, nezní to vlastně úplně rozumně. A reakce lidí tomu často i odpovídají. Buď na mě koukají jako Jsi dobrá, že na to máš odvahu, nebo jako na blázna:)

Možná mě ale právě proto Kilimandžáro přitahuje.

Je dost vysoké a těžké na to, abych si nemohla být jistá, že ho zvládnu. Zároveň to není technická horolezecká expedice určená jen pro lidi, kteří se narodili v péřovce, s cepínem v ruce a hodnotou VO₂ max někde mimo běžnou populaci. Na Kili se dá dojít. Pomalu, krok za krokem. Pole pole, jak se ve svahilštině říká.

Jsem zvyklá fungovat ve světě, kde se většina věcí dá naplánovat, rozdělit na jednotlivé kroky, změřit a průběžně optimalizovat. Profesní deformace z marketingu se nezapře. Jenže nadmořská výška na moje tabulky, plán ani fyzickou kondici nemusí být vůbec zvědavá. Můžu poctivě trénovat - a budu, nastoupat stovky kilometrů - to už dělám, nakoupit výbavu přibližně za cenu menšího auta - no vzhledem k tomu, že si potrpím na nejlepší verze, tak to možná bude i SUVčko, a pořád nebude jisté, jestli mě hora pustí nahoru.

A právě to je na tom možná to nejzajímavější.

Nejde jen o to, jestli budu mít dost sil v nohách. O fyzickou kondičku se vlastně zas tak moc nebojím. Jde o to, jak budu reagovat ve chvíli, kdy budu unavená, nevyspalá, bude mi zima, nebude mi dobře a přede mnou bude ještě několik hodin chůze ve tmě. Jestli dokážu zpomalit, vydržet a pokračovat.

Protože upřímně — pomalu mi moc nejde.

Mám ráda tempo, výkon a pocit, že se věci posouvají. Když něco nejde, mám tendenci přidat. Kili ale nejspíš nebude zajímat, kolik BodyPumpů týdně zvládnu. Tam může být největším výkonem právě schopnost nikam nespěchat. Dýchat. Udělat další krok. A potom ještě jeden.

Na vrchol samozřejmě chci. Bylo by trochu pokrytecké tvrdit, že na něm nezáleží. Záleží a sakra moc. Chci stát na Uhuru Peak, dívat se na východ slunce a mít tu fotografii, na které budu pravděpodobně vypadat podstatně hůř, než si teď představuju. Proto se snažím vybrat nějaký hezký barevný oblečení, ať je ta pozornost někde jinde:)

Čeho se fakt bojím a nedokážu to ani naplánovat ani obejít ani vymyslet je výšková nemoc. To jediný mě může zastavit a pokud šerpa řekne "Jdi dolů", půjdu a užiju si potom safari. Slony, žirafy a všechnu tu krásnou přírodu.

Ale už jen to, že se sbalím a aspoň to zkusím, že několik dní nebudu mít jiný úkol než jít, jíst, pít, dýchat a neztratit smysl pro humor, je pro mě něco na co budu hrdá.

Takže proč chci vylézt na Kilimandžáro?

Protože nevím, jestli to dokážu.