Hory a klid

Znáte ten pocit, když máte v hlavě kolotoč myšlenek, divnej tlak a hlava se vám může rozskočit. Nic akutního, prostě jen dlouhodobý stálý tlak. Lehký ale trvalý. Pak vím, že je čas. Je čas vyrazit ven z Prahy. Někam do lesa. Brzy ráno. Většinou ráno skoro nikoho nepotkávám. Slunce se jen lehce prodírá mezi stromy. Ranní mlhavý opar dává celé scenérii kouzelný nádech. Slyšíte taky to ticho?

Říká se, že život v Praze je hektický. Podle mně slabé slovo. Každý někam spěchá, dobíhá tramvaj, i když za 2 minuty jede další, spousta lidí všude, nekonečně vjemů během jednoho dne. A do toho já snažící se stihnout všechno, co jsem si na sebe vymyslela a že toho nebývá málo. Prostě každodenní realita, kterou znáte i vy. Jsme pořád v pohybu, mozek jede na plné obrátky a říká se tomu normální život. Jsou dny, kdy mám pocit, že se mi v hlavě točí úplně všechno najednou. Práce, povinnosti, plány, věci, které jsem nestihla, a věci, které bych měla udělat zítra.

A když nevidím světlo na konci tunelu, vím, že potřebuju jít ven. Aspoň jeden den s jediným plánem. A tím je připravená trasa túry někde v horách! Ne proto, že bych byla nějaký extrémní horal. Ale protože tam se mi vždycky stane jedna věc – hlava se začne pomalu uklidňovat.

Nejradši jezdím do Krkonoš, protože jsou mi nejbližší. Pocházím z Podkrkonoší a do Krkonoš jsme jezdili hodně často, když jsem byla malá. Druhou oblíbenou destinací je Šumava. Oblíbila jsem si ji pro mírnější výstupy, ale za to více lesů. Je taková zelenější oproti Krkonoším. Třetím místem, které je mi blízké jsou Brdy. Brdy jsou kousek od Prahy a tím pádem ideální na jednodenní výlet.

Pro plánování trasy používám aplikaci Adventurer, Placehunter nebo Úžasná místa. Délku trasy držím pod 30 km, protože vím, že to v pohodě ujdu, stihnu se vrátit do setmění a když změním trasu mám tam ještě lehkou časovou rezervu. Nedržím se striktně vybrané trasy. Vybírám si klidnější cesty a tak často držím jen směr, ale najednou mám trasu o 5 km delší, protože jsem nechtěla jít podél silnice. A i o tom to je, prostě jít cestou, na které cítím klid, abych si to užila co nejvíc.

Když jdu do kopce, stejně nemám moc prostor přemýšlet nad každou drobností. Souředím se na dech, na všechny ty kameny a kořeny pod nohama, na to, že mě čeká ještě pár metrů nahoru. A najednou všechno ostatní trochu ztratí na důležitosti. Problémy, které vypadaly obrovské, najednou nejsou tak dramatické. Věci, které jsem řešila pořád dokola, se nějak zastaví.

Hory mají zvláštní schopnost dát věcem jinou perspektivu. Když se prostě jen zastavíte, na místě, na které dopadají sluneční paprsky, rozhlédnete se a vidíte jen ty kopce, stromy, další stezky a nic jiného. Slyšíte jen zpívat ptáky, šumět listí ve větru a jinak jen ticho. Tak krásně to uklidňuje. Najednou jsem tu jen já a nic kolem.

A když se najednou vrátí ty nevyřešené otázky, často zjistím, že vlastně nepotřebuju žádný velký řešení. Stačí se jen dívat kolem sebe. A to mi v tu chvíli stačí. Někde mezi nahozením batohu na záda a výhledy na tu přírodu, která tu je a bude, ať se kolem děje cokoliv, se stane to, proč jsem vyrazila – klid.

Ne vždycky úplně. Ne vždycky hned. Ale vždycky je mi aspoň o kus líp než, když jsem ráno obula boty.

A právě proto se vracím na hory a do přírody tak často. Kvůli tomu pocitu, kdy se věci najednou zjednoduší. Kdy zjistím, že většina problémů není tak velká, jak se zdála v pondělí ráno u počítače.

---

TAKEAWAYS:

Někdy nejlepší způsob, jak si srovnat hlavu, je prostě vyrazit ven.

Pohyb na čerstvém vzduch dokáže víc než hodiny přemýšlení doma.

Hory dávají věcem jinou perspektivu.

Je jedno kam, hlavně do přírody.